Lokální (místní, regionální) anestezií rozumíme všechny techniky, které využívají pro vyvolání znecitlivění (anestezie) nebo jen vyřazení vnímání bolesti (analgezie) v určité oblasti těla účinku lokálních anestetik.
Lokální anestetika jsou látky, které blokují vznik a vedení vzruchu ve všech vzrušivých tkáních (nervová a svalová). Lokálně anestetickou aktivitu mají i látky jako např. alkoholy, opiáty, celková inhalační anestetika i některé rostlinné či živočišné toxiny (např. tetrodotoxin a saxitoxin japonské ryby fugu, pro jejíž přípravu musejí mít kuchaři zvláštní zkoušky).
Lokálně anestetické účinky některých látek byly známy už dávno – chirurgové v oblasti dnešního Peru žvýkali listy keře Erythroxylon coca, které obsahují alkaloid kokain, a plivali sliny do rány pacienta. Z jedné drogy tak měli užitek oba – chirurg pro stimulující účinek kokainu a pacient pro jeho lokálně anestetický účinek.
Kokain byl poprvé izolován v roce 1860 německým chemikem Niemannem. V roce 1884 prováděl s kokainem pokusy Sigmund Freud, který zkoumal jeho účinky na psychiku. Poskytnul přitom vzorek svému příteli Kollerovi, jenž pracoval v té době jako rezident na očním oddělení. Koller uložil obálku s bílým práškem do kapsy, a přitom se mu trochu prášku náhodou vysypalo a ulpělo na prstech ruky. Koller je olíznul a s překvapením zjistil, že má necitlivou špičku jazyka. Rychle si uvědomil výhodnost tohoto efektu pro svůj obor a okamžitě ho prezentoval na kongresu očních lékařů v Heidelbergu. Kokain je však toxický a návykový, a tak oba vědci později skončili jako kokainisté. Proto počala snaha o nalezení méně toxické náhražky, která byla korunována úspěchem v roce 1904, kdy Einhorn syntetizoval (vytvořil) prokain.
Principem lokální anestezie je nejčastěji aplikace injekční jehlou lokálního anestetika popř. směsi takto účinných látek do blízkosti nervových vláken tak, aby bylo zabráněno přenosu bolestivých podnětů do vyšších etáží centrální nervové soustavy. Někdy jsou spojeny i s motorickou blokádou, tedy vyřazením funkce těch nervových vláken, která zprostředkovávají pohyb. Potom pacient „pouze“ necítí bolest (analgezie), jindy nemůže s „umrtvenou“ částí svého těla ani pohybovat (anestezie).
V ambulantní chirurgii je nejčastěji používanou metodou místního znecitlivění aplikace anestetika přímo do okolí rány tzv. opich, při němž se vyřadí z činnosti nervová zakončení v dané tkáni (na kůži či sliznici). Existují však i lokální přípravky – spreje, gely nebo krémy, které lze použít pro drobné invazivní výkony. Účinkují do různé hloubky kůže či sliznice a je třeba je aplikovat desítky minut dopředu na místo určeného chirurgického výkonu. Délka jejich působení je pak v řádech minut až hodin.
Jako končetinové blokády (pro horní či dolní končetinu) označujeme aplikaci anestetik buď do okolí tzv. plexů, což jsou svazky více nervů, nebo do okolí jednoho nervu. Umrtvená oblast je pak tím větší, čím více nervových vláken je anestetikem ovlivněno. Abychom mohli aplikovat anestetikum do bezprostřední blízkosti nervu, používáme k jeho detekci tzv. periferní nervový stimulátor. Jedná se o velmi tenkou jehličku napojenou na zdroj elektrického proudu, kterou posunujeme směrem k předpokládanému průběhu nervu až do vybavení svalových záškubů.
Subarachnoidální a epidurální anestezii někdy označujeme jako centrální blokády. Jedná se o aplikaci anestetik do oblasti struktur intimně souvisejících s páteřním kanálem. Umožňuje nám to postihnout podstatně větší množství nervových vláken a tím „vyřadit z funkce“ nejen ta, která inervují (nervově zásobují) dolní končetinu, ale i celou dutinu břišní či hrudní nebo krk. Při subarachnoidální anestezii aplikujeme malé množství léku přímo do mozkomíšního moku. Při vpichu se tedy řídíme vytékáním moku z konusu jehly. Anestezie nastupuje rychle (minuty), je vyjádřena plně (výpadek cítivosti i pohyblivosti).
Jestliže aplikujeme anestetikum do tzv. epidurálního prostoru, pak se jedná o vpich do místa poblíž páteře, které leží vně míšních obalů. Vzhledem k tomu, že účinná látka musí delší dobu prostupovat skrz tyto struktury, musíme užít větší množství a nástup účinku anestezie je pomalejší (desítky minut). Výhodou je možnost vyřadit jen vedení bolesti, ale ponechat hybnost končetin, což je hojně využíváno např. v porodnictví (poprvé využito na přelomu 19. a 20. století) nebo při výměně kloubů dolních končetin. U centrálních blokád je možné provést punkci buď jednorázově nebo zavést do dané oblasti tenký katetr, do kterého můžeme léky či jejich směsi dávkovat i dlouhodobě.
Samozřejmě lze obě metody – celkovou a lokální anestezii i kombinovat. Ale to už je na domluvě poučeného pacienta, anesteziologa a chirurga.
Pro celou řadu chirurgických výkonů lze využít obou metod anestezie - celkové (narkóza) i místní.
V lokální anestezii lze operovat:
- všechny výkony na dolních končetinách (varixy, artroskopie kolene, zlomeniny kostí, umělý kyčelní či kolenní kloub atd.),
- gynekologické výkony (císařský řez, odstranění dělohy vaginální či břišní cestou),
- břišní chirurgie - výkony spíše v dolní části břicha.
Nevhodné pro lokální anestezii jsou laparoskopické výkony - při nich se do břišní dutiny nafukuje oxid uhličitý a musela by být umrtvena příliš rozsáhlá oblast.
Doporučení všem pacientům chystaným k operaci - požadujte domluvu s anesteziologem ohledně plánovaného operačního výkonu. Čas věnovaný těmto informacím za to rozhodně stojí.
